Hromady mrtvých očividně neváží tolik jako hromady dolarů!

V podstatě celý svět stojí před řešením kvadratury kruhu – neboli znovu dát do chodu ekonomiku a vyhnout se přitom nákaze COVID-19 a hromadám mrtvol za situace, kdy není lék. Samozřejmě vlny epidemie země od země světa se potýkají buď s rostoucí nakažlivostí i počtem mrtvých (nebo slábnoucím počtem nakažených se zvyšujícím počtem mrtvých, a také s se slábnoucí nakažlivostí i snižujícím se počtem mrtvých – dle ctěné libosti), ale všechny pak s obrovskou zátěží, jak na zdravotnictví, tak na hospodářství dané země.

Nejostřeji se tato otázka – jak jinak – řeší v největší vůdčí zemi echt kapitalismu – ve Spojených státech amerických.

Republikánský prezident Donald Trump, který se uchopil moci za pomoci hesel „Amerika nade vše“, nebo „Amerika bude opět velká“ a podobně, se nikdy netajil svým zaujetím pro blaho korporací, jejich šťastného rozvoje a zisků. Tomu hned odpovídaly i daňové zákony, které nasypaly do hlubokých kapes manažerů, vlastníků, spekulantů na finančním trhu a velkofirem obrovské sumy peněz, zatímco „dělná třída“ nebo také „střední třída“ čeká na zvýšení reálných mezd už více než čtvrt století. Nicméně se svým okouzlujícím způsobem argumentace oligarchický Trump hovořil o práci pro americké dělníky (aby vyhnal gastarbeitry a další „vyžírky“ z Ameriky, tedy té severní), za což získal volební podporu.

Jenže do tohoto, pro část tradičně xenofobní populace jistě blahodárného procesu, vstoupil COVID-19. Aby Trumpova vláda zakryla své trestuhodné podcenění a neschopnost více než 70 dní na hrozící epidemii reagovat, obvinila Čínu z umělého původu a stejně tak z úniku ošklivého viru z laboratoře ve Wu-chanu. Pro naštvané Američany, „vyjímečný národ a nejskvělejší zemi na Zemi“, byl předhozená kost zahraničního zločince – navíc komunistického - koneckonců docela dobrým a vítaným klackem k ventilování svého vzteku a bezmoci před nemocí a nad ztrátou práce. Tento únik emocí směrem k Číně sice nakonec vůdci Ameriky oslabili přiznáním, že důkazy o umělém původu a záměrném vypuštěním viru neexistují, ale směr vzteku byl už jednou určen.

Zároveň se nad Spojenými státy a jeho mimořádně nekompetentním a užvaněným vedením začal vznášet démon jak „nepříjemného“ počtu nakažených a ještě nepříjemnějšího pachu rozkládajících se mrtvých, tak „děsivých“ ztrát v ekonomice. Počty mrtvých překonaly počty obětí hned pěti válek, které vedli Američané – včetně té vietnamské (kromě té druhé světové). Mluvíme o více než 1,3 milionu nakažených a přes 80 tisíc mrtvých, kdy každý den tento počet stoupá.

Ovšem karanténní opatření vedla k opravdu strašidelným číslům – k 30 milionům nezaměstnaných, tj. dvojnásobku toho, k čemu dospěla finanční krize v roce 2009, kdy praskla americká bublina trhu s nemovitostmi.

Do toho, jako na vztek, přišla ropná krize kvůli nedohodě Ruska a Saúdské Arábie, která srazila cenu ropy na úroveň, kdy břidlicové těžařské společnosti v USA jednoduše krachují a s tím i celý akciový trh.

Fuj karanténě

„Svobodomyslní“ Američané začali odmítat nosit ochranné masky a v řadě států unie, kde se epidemie tolik neprojevila, došlo i bouřlivým protestům proti karanténě, která jim znemožňuje jít do práce a zajistit si obživu. Zvláště když vidíme ohromný nápor obyvatel na potravinové banky, kde mohou zdarma dostat příděl základních potravin. Ponížení, které prožívají, musí být téměř nesnesitelné.

Když se poukázalo na hromady mrtvol v New Yorku (kde byly i objeveny rozkládající se těla v náklaďácích, protože chladicí boxy selhaly), zejména konzervativní obyvatelé jižních států, jako Severní Karolína, tvrdili, že je to důsledek odpudivého „liberalismu“ kosmopolitního města a vůbec celého „zdegenerovaného“ východního pobřeží USA, s kterým nemají co dočinění, a karanténu nepotřebují (hnutí jako „Re-open NC!“).

A co teprve restaurace, kina a celý zábavní průmysl? A co malé s střední podniky? kladou si otázku obyčejní Američané. A co velké nadnárodní korporace a jejich vlastníci a management, který tradičně štědře podporuje tu republikány, tu demokraty, někdy obě státostrany zároveň, kladou si otázku pro změnu milionáři a politici?

A co bude s postavením Americky ve světě, kterému musí přece „nejskvělejší země“ dominovat? kladou si pak otázku všichni ve Washingtonu. Třebaže se spojenci v Evropě už poněkud smířili s ústupem z jednopolárního světa v čele s USA, ani jim se také moc nelíbí představa vícepolárního světa, kde bude mít místo dravá Čína, popřípadě – no hrůza – i Rusko či Indie a kde Evropská unie hraje spíše druhé housle.

A zdá se, že se Trumpova administrativa přece jen přiklonila na jednu stranu svého dilema – k podpoře ekonomiky vydělila 2 biliony dolarů. Americký tisk sice kritizuje Trumpa každým písmenem, který vyjede z rotačky, včetně skutečnosti, že peníze určené malým a středním podnikům často končí v kapsách šéfů korporací – kvůli byrokratické komplikaci žádostí o pomoc, a těch mají nadnárodní společnosti celé houfy – ale sám neví, jak se postavit k možnému rozšíření epidemie a opětovnému rozjetí ekonomiky. A demokraté? Ti se také jen snaží kritizovat Trumpa, ať už udělá cokoliv. Jejich problém je, že sami také nevědí, jak na virus, a navíc jim vrásky dělá jediný zbylý protikandidát současnému prezidentovi – Joe Biden. Média si na něm smlsávají, když byl označen za „sexuálního dravce“ a navíc si každý ještě pamatuje rozkošně do detailu popisované hrátky demokrata Billa Clintona s Monikou Lewinskou v Oválné pracovně Bílého domu, tedy se slečnou, která nerada pračku.

Druhá vlna

Americký prezident tedy připustil, že otevření ekonomiky s vysokou pravděpodobností povede k novým obětem. „Budou někteří trpět? Ano. Utrpí někteří lidé silně? Ano,“ řekl americký vůdce. „Ale potřebujeme otevřít zemi a brzy."

Takže při pohledu na haldy mrtvol na jedné straně vah proti ziskům, práci a rolí USA na straně druhé, vítězí ta druhá miska. Samozřejmě je těžké pohlédnout do tváře Američanům (ale i obyvatelům v jiných zemích) a sdělovat jim, že mají pech, a že ačkoliv nemoc nedostali, musí v boji proti ní nést oběť naprosté chudoby, kdy se oči poulí hlady. To asi tak nevadilo, ale s představou, že by zhubly i korporace by neusnul žádný americký prezident. Zvláště ne ve volebním roce. Na uštěpačné kritiky, kteří tvrdí, že by se měly finance na zbrojení zčásti přeorientovat na zdravotnictví, se obvykle zadívají jako na něco, co vylezlo z pod kamene a nanejvýše poznamenají, že zbrojní výroba rozjede ekonomiku a poskytne práci – třebaže vědí, že je ve většině automatizovaná.

Vědečtí pracovníci a lékaři ovšem varují, že by pak mohla a podle některých otitulovaných oškliváků ošklivých dokonce nabeton přijde druhá vlna virové nákazy. Její důsledky pak prý mohou být ještě drtivější nejen pro lidi, ale nakonec i pro samotnou ekonomiku státu. A rovněž poukazují, že se pak bude špatně hledět do tváří příbuzných a přátel těch, kteří na virus zemřeli, kvůli neschopnosti státu a jeho vedení. To ale americký vůdce, který ví, že virus na slunci po minutě zbaběle v křečích zhyne, lehce svižně odmítl jako bzukot protivné mouchy optimisticky s tím, že tato malá ohniska se snadno uhasí.

Ve „svobodném“ státě, jako jsou USA, je bez pomoci chromého a podvyživeného zdravotnictví dovoleno obyvatelům „svobodně“ umírat. Jen si v závěru bude muset zbývající svět položit otázku, zda potom nebude muset uvalit totální embargo na Spojené státy, které by tak mohly jako svůj špičkový artikl vyvážet zmutovaný, ještě mnohem děsivější, smrtelný virus.

---