Vtipy, vtipné obrázky a černý humor k aktuálnímu dění
Americké volby 2016

Očima kreslených vtipů: Jak se Donald Trump stal prezidentem USA

787 návštěv

Málokdo od zvolení 20. ledna 2017 do funkce 45. prezidenta Spojených států amerických je vnímán jak s hlubokou a upřímnou a srdečnou nenávistí, a zároveň oddaností svých voličů, jako Donald Trump.

Proč to říkáme?

Inu proto, že na podzim čekají Američany nové volby prezidenta USA. A do souboje opět vstoupí současný prezident, a mnozí trnou, že opět vyhraje. Nicméně, abychom pochopili možnosti a vývoj, je dobré si připomenout, proč byl Donald Trump zvolen v roce 2016.

Mnozí Američané se pod dojmem času a skutků hlavy státu mění na houfy poněkud zmateně přebíhající do táborů opovrhujících a milujících. A to včetně českých médií. Ta se před časem roztékala blahem, že my Češi máme své želízko v americkém byznysu, protože si Trump vzal modelku Ivanu Zelníčkovou (s níž se později rozvedl a nahradil ji slovinskou modelkou Knavsovou).

Dnes český tisk o tom decentně mlčí, i když je například dcerka z tohoto česko-amerického spojení – Ivanka – velmi vlivným prvkem v současném Trumpově rozhodování. A možná bylo na diskusi, zda měli Ivaně postavit sochu v rodném Zlíně, jako Slovinci modelce Melanii Knavsové. Ale přiznejme, že Češi mají jako hobby spíše bourání pomníků.

Ale zpět k volbám. Především je faktem, že ve volebním střetu roku 2016 Trump jako bijec zdánlivě velterové váhy knockoutoval „supertěžkou“ váhu – Hillary Clintonovou. A to téměř nikdo nečekal. Bylo rozkošné poslouchat zpravodaje České televize ještě ve čtyři ráno, kdy vykládal odborná moudra o volebních výsledcích ve prospěch Clintonové, zatímco na dalších kanálech agentury chrlily zprávu o dobytí Bílého domu Trumpem už od jedné. Ale snaživec a fanda Clintonové v „naší, vaší nebo čí“ televize v tom nebyl sám - vždyť i ukrajinský prezident Petro Porošenko poslal v noci blahopřejný telegram bývalé ministryni zahraničí.

Pro evropského diváka i zastánce demokracie v puristické podobě je to sice trochu podivné, ale v americkém volebním systému „nejskvělejší demokracie na světě“ může vyhrát i ten, kdo získá méně hlasů. Což se ostatně povedlo Donaldovi s jeho neodmyslitelným nazrzlým příčeskem. Přitom, a to lze připustit, se opravdu jednalo o vítězství, které odporovalo americké logice a praxi. Její volební výsledky totiž zpravidla určuje pytel soukromých peněz a jeho objem na reklamu - a této oblasti měla Hillary rovněž převahu. Zhruba 800 milionů dolarů proti 400 milionům.

Příběh zvolení Trumpa měl však svůj start mnohem dříve. A má co dočinění s nespokojeností miliardářského prostředí, které se, nikoliv ojediněle, ale jako novodobý trend u některých nenechavých oligarchů se svrběním v dlaních proměnilo ve snahu vymanit se z role pouhých donátorů, stínově venčící politiky, do pokusu politiku a planetu řídit přímo.

Samotné vedení republikánu moc Trumpovi nefandilo – nepatřil mezi užší okruh tzv. establishmentu: tím je míněna množina mocných, bohatých a vlivných skupin (zde se republikáni a demokraté nerozlišují) zaháčkovaných v mediálních, bankovních, energetických a vojensko-průmyslových trustech. Zpravidla jsou součástí establishmentu v USA také „elitářské“ generace rodin, jejichž majetek obvykle vznikl v 20. letech minulého století za prohibice a „tatatata“ zvuku samopalu Thomson. Ostatně i sám Trump není žádný selfmademan, rovněž svůj nemovitostní trust odstartoval na základě bohatství rodiny a on sám osobně s milionem dolarů v kapse od tatínka. Nicméně se napózoval do role odpůrce establishmentu.

Samotnou volební kampaň provázely, dokonce i na americké poměry, poměrně hnusné osobní výlevy a kýble špíny, po nichž by, patrně potřísněn obsahem vlastního žaludku, žádný Evropan po volbách ani neštěkl. Ne tak Američané.

Jeden rozdíl v této kakofonii však mezi tábory Trumpova volebního štábu a jeho protějšku ze strany Clintonové přece jen byl. Hillary z nějakého důvodu vsadila na protiruskou rétoriku s náznaky, že Trump je vlastně ruskou loutkou, špion, a vůbec mysogynní a rasistický lump. Sama ovšem nezvládla únik informací ze serverů Demokratické strany, které ukázaly, že se vedení strany postaralo o neférovou likvidaci vnitrostranického soupeře Bernie Sanderse, a zároveň uniklé dopisy bývalé ministryně v podstatě vylíčily tuto osobu jako naprosto bezskrupulózní čarodějnici, která jde doslova přes mrtvoly.

Trump ale vsadil na heslo „America First“ a za ním bouřil za pracovní místa pro americkou dělnickou třídu. Vpustil do své rétoriky jakýsi odstín xenofobie vůči zahraničním firmám i lidem – omezení přistěhovalectví a stavba zdi na hranici s Mexikem mu vynesla pověst rasisty (posléze mu dělalo velké problémy distancovat se o nadšení členů Ku-Klux-Klanu). Rovněž navrhoval snížení daní (u miliardářů je to tak nějak geneticky zakotveno, že) – a také, což se nakonec ukázalo jako stěžejní – likvidaci všeho, čeho podařilo dosáhnout jeho předchůdci Baracku Obamovi, například ve zdravotnictví.

Ještě před samotnými volbami se tedy Američané rozhodovali mezi poněkud tupou protiruskou rétorikou Clintonové a Trumpovým nacionalismem a protekcionismem, který se víceméně soustředil na narůstající sociální a ekonomické problémy USA (vlastně vyfoukl tradiční témata demokratů).

Přitom ale média a průzkumové agentury do poslední chvíle urputně trvaly na tom, že vítězství Hillary je prakticky jisté. O to byl větší šok, že Trump celkem přehledně získal většinu volitelů. Důsledky, které následovaly, měly dvě roviny.

Nejprve v oblasti mezinárodní. Například si v Kyjevě činitelé a úředníci v panice začali rvát vlasy a trvalo týden, než se vzpamatovali (dodnes je však Ukrajina sledována úzkými štěrbinami Trumpova podezřívavého zraku). Evropská unie se sice pokoušela chvíli tvářit, že se nic neděje, ale s postupem času se vztahy s americkou vládou a zejména s kmitavým a nevypočitatelným prezidentem začaly bortit a mezi oběma břehy Atlantiku vyrostla zeď nedůvěry, za níž se z obou stran ozývá pravidelný štěkot a vytí. Rovněž Čína se zatvářila neutrálně, jak to jen asiati mistrně dovedou, dokud ji Trump nevyhlásil obchodní válku. Ta ostatně v různých podobách trvá dodnes. A aby to Evropanům nebylo, lít, začal své sliby „America First“ plnit Trump i ve vztahu k nim. Vyvolává tak u nich pravidelně se třídající záchvaty deprese, vzdoru a dokonce někdy i statečné odmlouvání, začínající slůvkem „ale…“.

Dalším dílem Trumpovy zahraniční politiky se stala likvidace téměř všech mezinárodních smluv, které byly dohodnuty předchůdci a Obamou. Od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), zrušení účasti na v asijsko-americké Transpacifické obchodní smlouvě (TPP), přes klimatickou dohodu uzavřenou v Paříži. Terčem jsou rovněž Světová zdravotnická organizace (WHO) a Světová obchodní organizace (WTO), které očividně dostatečně nepomáhají americkým občanům a korporacím ve svatém boji proti Číně.

Navíc Trump zpochybnil roli NATO, kterou označil víceméně za něco, co patří do šrotu a položil spojencům otázku: Chcete americkou ochranu? Tak plaťte!

Jenže. Zde rozverný prezident šlápl trochu vedle a pocítil sílu establishmentu. A tak, aby uklidnil militaristy všeho druhu, dovedl vojenské rozpočty USA do nevídaných částek (které sám kdysi označil za „obludné“). Rovněž přijal postup NATO na Východ a bez ohledu na rétoriku, že by chtěl naladit vztahy s Ruskem, se Spojené státy rozhodly vsadit na nový start závodů ve zbrojení a rozpoutat novou variantu studené války s Ruskem, obohacené tentokrát o dynamicky se rozvíjející Čínu. K tomu se obklopil i děsivými figurami, jak vystřiženými z 50. let – typu Johna Boltona či Mika Pompea. Ukazuje všem postoj – „jsem vůči Rusku (a Číně) tvrdší, než kdokoliv přede mnou“, aby omezil škody napáchané obviněním z údajné „proruské“ politiky, kterou vznesli demokraté.

Zde malá odbočka. Zástupci Demokratické strany nebyli schopni dodnes rozebrat příčiny své volební prohry a přesto se rozhodli v neúspěšné argumentaci o „spiknutí“ Trumpa s Putinem (bez důkazu) pokračovat. A to bez ohledu, že jimi vyvolaný impeachment skončil neúspěšně jak v Kongresu, tak ve výsledku vyšetřování zvláštního prokurátora Roberta Muellera. Nápomocna jsou jim nicméně média, která nenávidí Trumpa jako něco, co se občas objevuje mezi prsty u nohou, a papouškují již vyvrácené věci a jako normou komunikace se stávají repliky ze strany Trumpa o „prolhaných …“ (tři tečky nahraďte jakýmkoliv tiském nebo televizí, kromě Fox News).

Druhou rovinu působnosti Trumpa je naplňování slibů v posílení ekonomické síly Ameriky. Skutečností bylo (nyní v době epidemie koronaviru platí minulý čas), že se americké hospodářství dostalo na vzestupnou trajektorii a navyšovala se zaměstnanost. Přispěla k tomu izalocionalistická politika a břidlicový boom, který z USA vytvořil vývozní zemi ohledně ropy.

A opět jenže. Pandemie koronaviru odhalila, že americké zdravotnictví, které se opírá o zisk a soukromé pojištění, na to nestačí. Miliony Američanů nedosáhnou na pojištění – navíc Trumpův zásah do nedokončené Obamovy reformy připravil o pojištění 20 milionů lidí. Nařízená karanténa vedla k zavírání podniků, takže se miliony obyvatel ocitly na dlažbě. Ostatně i břidlicový boom se proměnil v ropný děs propadu, navíc otřesený saúdsko-ruským sporem o těžební kvóty. Trumpova reakce se ovšem dala čekat, takže do burz a byznysu poputují dva biliony dolarů z federálních rozpočtů a problém s koronavirem by měl dle plánu tak nějak „vykysat“ sám. Jeho nechuť zabývat se epidemií, dokud nedorostla do katastrofálních rozměrů, se projevila tím, že na ni reagoval opatřeními až po 70 dnech. A dávám mu to pěkně najevo tisk, který ale donedávna koronarovou hrozbu sám bagatelizoval – jako třeba The New York Times.

Nu a máme zde tedy odstartované primárky. Tak v USA označují vnitrostranickou melu dvou stran, divadlo, kdy davy rockově šílí, z níž se vynoří jako deus ex machina ten správný a jediný kandidát, který si to rozdá s tím správným a jediným kandidátem druhé strany (trpět iluzí, že by do souboje mohly zasáhnout i jiné politické strany, krom demokratů a republikánů je naprosto neúčelné – užitečnější jsou představy, že pozítří budeme těžit metan z Titanu, oběžnice Saturnu).

A jaké jsou tedy šance Donalda Trumpa? Bude to jistě záležet na tom, jak Spojené státy a jejich obyvatelstvo přežije epidemii koronaviru a s ní následující ekonomickou krizi. Uvidíme, zda „sto tisíc mrtvých“, bude výsledkem „dobré práce“ současné americké vlády. A pokud o tom Trump přesvědčí své přeživší fanoušky, kteří si po většině pro jistotu nakoupili kulomety, může mu to prospět. Bez ohledu na to, že ho již dnes oponenti vlídně upozorňují, že má „ruce od krve“.

Nu a vzhledem k tomu, že se demokraté sami postarali (za pomoci zákulisního kutání „čarodějnice“ Clintonové), aby Sanders vzdal kandidaturu, zbývá jim jen bývalý ministr zahraničí Joe Biden. Protože však tento dobrý muž očividně trpí mentální degradací s přibývajícím věkem – není například schopen si vzpomenout na jméno Trumpova předchůdce v Oválné pracovně – zdá se, že přes veškerou rétoriku demokraté dláždí Trumpovi cestu k podzimnímu znovuzvolení. S dovětkem, že tentokrát nebude jeho vítězství již překvapením.

O Autorovi

Mgr. Jiří Kouda (*1960), novinář a publicista. Absolvoval magisterské studium na FF UK obor kulturologie. Uplynulých dvacet let pracoval jako zpravodaj zejména v denících (Právo, Práce, Deníky Bohemia atd.). V současné době se věnuje zahraniční politice a parlamentnímu dění. Pět let byl redaktorem v týdeníku Ekonom. Nyní pracuje pro server Prvnizpravy.cz a nyní také pro Ten Kreslený Vtip.

17. Duben 2020 - 1:00

Líbilo? Sdílejte a udělejte radost přátelům
Další články s vtipy? Dejte like a dáme vědět!
Nejčtenější články
  1. 1 837 přečtení
  2. 837 přečtení
  3. 787 přečtení
  4. 710 přečtení
TOPlist