Když se zveřejnilo video, kdy americký policista klečí na krku zadrženého černocha podezřelého z trestných činů, nebyl to až tak neobvyklý záběr. Průšvihem se však stalo, že po šesti minutách této masáže zátylku kolenem dotyčný jménem George Floyd umřel. A vše v Americe explodovalo. Lidé se ptají: co se to proboha děje v zemi, která poučuje celý svět o lidských právech a demokracii?
Je třeba si uvědomit, že nálože byly velmi pečlivě a pracovitě připravovány ve všech směrech amerického společenského vědomí. Američané už mají plné zuby toho, že se museli karanténně dusit ve svých bytech kvůli koronaviru, navíc mnozí přišli o výdělky a další – okolo 40 milionů - přišli o práci. K tomu stačí připojit doutnák v podobě sociální nerovnosti – nejvíce byli koronavirovou a ekonomickou krizí postiženi barevní a chudí obyvatele této supervelmoci.
Pocit těžké frustrace navíc posílily zprávy, že Trumova administrativa jednala příliš pozdě, nechala řádit smrtící virus, následně zavedla omezující opatření a doutnák ještě namočila do benzinu skutečností, že federální biliony dolarů půjdou na pomoc spíše korporacím a do kapes jejich manažerů, než do strádajících a bankrotujících středních a malých podniků.
A následně tedy policista Derek Chauvin ve spolupráci se svými kolegy v modrém (demonstranti pak vlídně označili americkou policii „Blue Ku-Klux-Klan“) šestiminutovým dušení a zadušením zatýkaného zapálil doutnák výbušniny, jejíž exploze všechny šokovala.
Statistiky nestačí počítat města, kde vypukly protesty, demonstrace a také násilí a rabování – což je v americkém stylu „nejen se angažovat, ale mít i z toho prospěch“ – celkem obvyklý jev. Za množství rozbitých výloh by se nestyděla ani nechvalně známá Křišťálová noc, a tak nebylo divu, že se okamžitě rozpoutaly policejní manévry a zákazy nočního vycházení. Ačkoliv většina demonstrací byla naprosto mírná. Navíc prezident Trump ve snaze vyvolat dojem rozhodného vůdce povolal do akce Národní gardu a hrozil použití i regulérní armády. Jeho oponenti z Demokratické strany mu ale neopomněli připomenout, že se choval „zbaběle“, když se ukryl v době demonstrace ve Washingtonu do bunkru pod Bílým domem.
Ostré až brutální metody rozhánění demonstrantů, kdy není vidět skrz slzný plyn, práskání světelných a ohlušujících granátů a vzduchu plného gumových kulek, jsou obvykle úspěšné. Tento „úspěch“ má však i další stránku. Do davů protestujících najížděla auta, a již se počítají mrtví a zranění. „Gumáčemi“ byli zasaženi i mnozí přihlížející novináři.
Protesty se nesou pod heslem „I can´t breathe!“ („Nemohu dýchat“, což byla opakovaná slova chrčícího Floyda) a zejména proti rasové diskriminaci policie vůči „barevným“, zejména černošské populaci.
Mnozí, i ti, co neznají dějiny Spojených států anebo jen povrchně, vědí, že tato země byla od samého počátku budována také prací dovážených otroků z Afriky (navíc v samotných základech americké historie a následného kulturního povědomí je také genocida původních obyvatel kontinentu, která s rasismem „bílých pánů“ rovněž souvisí, ale je tématem na samostatné pojednání). Rovněž si mnozí myslí, že proti rasismu byla ušlechtile a spravedlivě vedena občanská válka Severu a Jihu (1861-1865). Žel, není to úplná pravda. Jistě řada vojáků Unie – tedy Severu si to myslela a s nimi celý svět. Ale podstata tohoto konfliktu byla založena na dvou prozaických faktorech a nikoliv na romantických představách o svobodě člověka: jižní státy chtěly větší autonomii proti představám silné federální centralizace Severu, druhý faktor byl ekonomický. Rozvíjející průmyslový Sever potřeboval uvolnit pracovní sílu a nepotřeboval vázat dělníky v málo produktivním zemědělsky orientovaném Jihu, třeba na bavlníkových plantážích, kde se bavlna sbírala ručně.
Po vítězné válce Severu proti Jihu se tedy ona pracovní síla černošského obyvatelstva opravdu uvolnila. Nicméně následující vývoj ve Spojených státech ukázal, že rasismus a segregace nezmizely. Až do konce 60. let minulého století byla pro černochy vyhrazena určená místa v restauracích, autobusech, tramvajích, obchodech a samozřejmě bylo oddělené školství a stejně tak oddělená byla i služba „barevných“ v armádě. K určitému průlomu došlo až v roce 1962, kdy byl zapsán na univerzitu v Mississipi černošský student, ovšem za ochrany (jaký to dnes paradox!) 500 příslušníků maršálů a Národní gardy.
Ačkoliv koncem 60. let minulého století oficiálně cedule typu „Only for white“, nebo „Colored only“ zmizely (šlo o tři zákony z let 1964, 1965 a 1968), jakási forma latentní diskriminace a rasismu v americké společnosti zůstala. „Barevní“ mají problémy se získáním patřičného vzdělání – funguje zde princip dědičné vzdělanosti – u rodičů s vysokoškolským vzdělání je téměř jistota, že jejich potomek také absolvuje vysokou školu či univerzitu. Vzhledem ke školnému, je tento typ vzdělání Afroameričanům omezen, neboť většina má dělnické zázemí. Odtud rovněž pramení skutečnost obtížného získání zaměstnání. Následují pak známé obrazy panelákových ghett či uskupení jakýchsi obytných maringotek, kterým z nějakého neznámého důvodu v Americe říkají „domy“ a vysoké kriminality v této populaci.
A jak na to reaguje americká policie? Na tuto otázku odpověděl novinář Wesley Lowery: Policie zastřelí v průměru denně tři lidi, většinou a bezkonkurenčně černochy.
Řada lidí se domnívala, že zvolením Baracka Obamy prezidentem USA skončilo ostudné období rasové diskriminace (stejný dojem se snažil vytvářet Hollywood s mnohými černošskými herci) a třebaže se situace Afroameričanů (v USA jich žije asi 39 milionů) poměrně silně ekonomicky zlepšila, jejich postavení by bylo pro Evropana naprosto nepřijatelné, nejenže pobírají nižší plat, než jejich „bílí“ kolegové, ale pod hranicí chudoby se „normálně“ nachází zhruba čtvrtina této skupiny obyvatel. Navíc při každém ekonomickém otřesu toto číslo prudce vzroste.
Odtud vede přímá trasa k dnešním bouřlivým protestům prakticky po celých Spojených státech. Je přitom zcela zřetelné, že se vládnoucí struktury země – můžeme také mluvit o tzv. establishmentu – nejsou schopny s protesty a doprovázejícími jevy vyrovnat jinak, než násilím. Mimo jiné i proto, že v Bílém domě nyní sídlí „impulzivní egocentrický narcista, pro kterého je jeho vlastní dobro nejdůležitější věcí, kterou je třeba chránit“, jak napsal Süddeutsche Zeitung.
Pro komentátora německé televize ZDF to zase znamená, že se USA postavily do stejné řady s diktaturami. Ve skutečnosti si ale americké bezpečnostní síly a Národní garda počínají surověji, než tolik Američany a Západem kritizovaná policie v Hong Kongu nebo ruská policie při rozhánění nepovolených demonstrací v Moskvě. Nemluvě o vojenských vrtulnících výhrůžně burácejících nad hlavami demonstrantů. Od nynějška bude tato kritika snadno odpinknuta poukazem na dvojí metr nebo spíše pokrytectví amerických činitelů. Nicméně už řada analytiků předpovídá, že Trumpovo znovuzvolení v listopadu je docela možné v případě, kdy násilné protesty překonají poklidné demonstrace. Následně vyděšená maloměšťácká vrstva si bude cenit tvrdého postupu stávajícího prezidenta
Přičemž je stejně zřetelné, že odpovědí na násilí bude také zvyšující se násilí protestujících. Nelze než konstatovat, že si tuto kaši ale navařili tito „mistři světa“ pěkně sami. Kdo ji nakonec bude muset spolykat je obtíže určit, ale vzhledem ke zkušenostem se dá odhadnout, že bude tímto nuceným strávníkem právě ta skupina obyvatel USA, která nyní křičí ono heslo: „I can´t breathe!“
- 2 402 přečtení
- 2 082 přečtení
- 1 322 přečtení
- 1 046 přečtení