Komentář: Demokracie, demogracie, demokratura


Mnozí voliči v Česku jsou konfrontováni s podobou politiky, která jim není zcela jasná, rozpačitě přešlapují na místě a dumají o podstatě režimu a demokracie, v nichž žijí. Mnozí totiž tuší, že demokracie není jen akt vhození hlasovacích lístků do volební urny. To by se nám demokracie jaksi zúžila jen na dva dny jednou za čtyři roky, respektive šest let.

Pokud by šlo jen o akademické politologické dumky, asi by si lidé toho zas tolik nevšímali (třebaže spory akademiků mohou mít v této komunitě vzrušující až zuřivou povahu a rozbitými hlavami karafou na vodu, a kdy spory o "životě brouka" gradují vzteklým odchodem zhrzeného intelektuála, zatímco ostatní napjatě očekávají zvuk výstřelu ze šatny). Jenže akademické spory o povaze demokracie se, bohužel, přenesly do dennodenní praxe v životě a řadu lidí dráždí svým protiřečením, protiklady. takovým příkladem je třeba rétorika, že jsme ve válce, ač v ní, nalejme si my Češi čistého piva, s nikým objektivně nejsme.

Příkladem protikladnosti či rozporu s realitou (volím umírněným výraz, v debatách občanů zní jadrnější pojmy) jsou u nás například účelové tance okolo samotných podmínek voleb, kdy se několik měsíců před tímto aktem změní pravidla a usnadní se například vstup do parlamentu stranám v rámci koalic, stranám, které by se jinak do zákonodárného sboru samostatně nedostaly. Průvodním jevem je vytváření samostatných poslaneckých klubů (což je zároveň státní penězovod do jednotlivých stranických pokladen), ačkoliv strany vystupovaly jako jeden volební subjekt a měly by mít tedy jeden klub. Nebo kdy se reprezentantka a výkvět TOP 09, stane tak nějak trochu po ústavní haluzi předsedkyní Poslanecké sněmovny, kádruje ostatní strany, ačkoliv by její subjekt samostatně zřejmě nepřekročil hranici pěti procent. To vede k mnohé k závěru, že vláda je vzešlá z tohoto obcházení vůle voličů je sice legální, ale není legitimní.

Následně strany s takto uměle vytvořenou většinou, při jásání voličské menšiny, dospěly k přesvědčení, že mohou určovat, kdo je a kdo není demokrat. Nejdříve si to odskákala Okamurova SPD, o níž si sice každý může myslet své, ale která je nicméně zcela legálním subjektem se všemi politickými právy. A měla, dle zvykového práva, získat svého zástupce ve vedení Sněmovny. To ji pětikoalice upřela s poukazem na její údajný extremistický charakter ve stylu haškovské debaty dvou ctihodných drben o nějakém chlápkovi. Kdy jedna říká, že je to určitě nejen grázl, zloděj a vrah, aby šeptem doplnila zdrcující kádrový profil slovy "a taky se říká, že pije". Ale pokud tomu tak je, proč ji mimisterstvo vnitra už dávno nezakázalo? Nějak to skřípe a "sebepuncované demokraty" to zesměšňuje a znevěrohodňuje. Navíc tato praxe dává jasný návod služby na oplátku. Kdyby se voličské nálady třeba změnily, a dnešní otloukánci se mohli dostat k moci, bude se pak někdo divit jakešovské praxi: jakvykmi, takmikvy?

Kabinet vzešlý z posledních voleb zahlcuje veřejný prostor dojímavou obhajobou lidských práv a obranou demokracie (kdo by nehájil práva žen v Barmě, že). Jenže například utnutí českých alternativních webů na jeho výslovně doporučení bylo zářným příkladem, jakousi pochodní osvětlující přechod od vulgární "demogracie" k polototalitní "demokratuře", porušující práva na svobodu slova, vyjadřování a myšlení občanů. Přičemž čekání na důkazy, že ony weby, byly financovány "plynorubly", připomíná hledání zbraní hromadného ničení v Iráku.

Demokracie se v podání vládních stran, z nichž některé podle některých vypadají spíše jako politické křídlo české jakuzy, stává směšným odvarem obsahu tohoto pojmu. Protesty vyděšených občanů z růstu cen všeho, pak komentují jako "podléhání lůzy ruské propagandě", za což by měli být odměnění - tedy ti občané - střelbou bezpečnostních složek. Diskutabilní je i skutečnost, zda k jednotě národa přispívají vládní výzvy k udávání spoluobčanů. Prohloubení demokracie v podobě vytváření občanské společnosti, vysnívané naším prvním polistopadovým prezidentem, se zjevně scvrkla na výběrovou podporu několika politicky loajálních neziskovek, které nejsou bohužel ani občanské, ani neziskové.

Vnímavý člověk musí také v této souvislosti zaražen zejména roli masmédií. Ta pomalu ale jistě přešla většinově od autocenzury k zcela otevřené cenzuře informací a prosazování jediné, do kamene vytesané pravdy. Připomíná to náboženská dogmata prosazovaná kůly s roštím pro pochybovače. Nechtěným důsledkem je pak ale narůstající odmítání i skutečných, ba dokonce objektivních informací z těchto zdrojů. Převažující negativní výpovědi vůči třeba České televizi ovšem nelze brát vážně. Pak by si museli někteří redaktoři ukousnout jazyk. Takovou hrůzu v přímém přenosu z humanitárních důvodů a z piety k prvnímu polistopadovému prezidentovi nedopustíme.

V pevně zakotvené demokracii je normální, když se střetávají názory třeba i v tvrdých diskusích. A ty mohou být při posouzení jednoho faktu vskutku rozdílné - o čemž by mohli dlouho mluvit například právníci. Ale pokud se nositelé rozdílných názorů místo polemiky střílejí, těžko lze již o demokracii hovořit. K čemu to směřuje, lze jen těžko odhadnout. Snad napoví jen to, že tušení budoucna doprovází dychtivý úsměv výrobců již zapomenutých mávátek.

Obrázek uživatele Jiří Kouda

Jiří Kouda

Mgr. Jiří Kouda (*1960), novinář a publicista. Absolvoval magisterské studium na FF UK obor kulturologie. Uplynulých dvacet let pracoval jako zpravodaj zejména v denících (Právo, Práce, Deníky Bohemia atd.). V současné době se věnuje zahraniční politice a parlamentnímu dění. Pět let byl redaktorem v týdeníku Ekonom. Nyní pracuje pro Dikobraz.

Líbilo? Sdílejte a udělejte radost přátelům
Další články s vtipy? Dejte like a dáme vědět!
Nejčtenější články
  1. 2 393 přečtení
  2. 2 063 přečtení
  3. 1 303 přečtení
  4. 977 přečtení
Usměj se na Dikobrazu
Přihlas se nebo Klikni a koukej