Odmalička mě fascinovaly velké postavy objevující se pravidelně na televizních obrazovkách – Iveta Bartošová, Dáda Patrasová, Jů a Hele. Záviděl jsem jim upřenou pozornost davů, a když mi později tatínek nad nedělní nevalně maštěnou ječnou kaší vysvětlil, že někteří lidé mají penízků víc a jiní méně, a že naše rodina shodou okolností patří do druhé skupiny, kdežto takoví Jů a Hele jsou typickými zástupci té první, moje motivace stát se slavným se ještě zvýšila.
Jelikož jsem však na rozdíl od účinkujících ve Studiu Kamarád neměl žádný rozpoznatelný talent, šel jsem na to systematicky a napsal si Ježíškovi o tenisovou raketu, hokejku, brusle, elektrickou kytaru, kameru, dostihového koně, chemickou laboratoř, závodní auto a slabikář. Bylo to ale ještě před revolucí, takže i Ježíšek se měl co ohánět, nebyl schopen plnit přání budoucích celebrit v žádoucím tempu a kvalitě a donesl jenom slabikář.
Díky němu jsem zase už v patnácti letech dosáhl tak výrazné gramotnosti, že mi předseda okresního školského odboru nabídl přednostní vstup do socialistického svazu mládeže.
Netrvalo však dlouho, komunismus nasadil kapitalistickou tvář a Ježíšek se vzmohl. Dostal jsem svou první kytaru. Za jediný měsíc už jsem ji suverénně držel správnou stranou dopředu a do roka na ni pařil první akord. Již dříve získaná znalost lidské řeči a písma mi umožnila okamžitě začít skládat písně. Hned první z nich měla potenciál hitu. Jmenovala se „Hledám“ a její text se skládal právě z tohoto slova, mnohokrát opakovaného. Hudební redaktor Rádia Hej Přemysl Struna ve mně rozpoznal talent a sjednal si se mnou osobní schůzku. Tam mi sdělil, že moje tvorba je skoro naprostá bomba, zejména moje schopnost vyjádřit v textu s jedinečnou odvahou nejtajnější hlubiny své duše, ale pokud chci skutečně prorazit, bude jeden akord přece jen málo. Doporučil mi ještě dva další, a kdyby mi prý nešly, zná se s jedním mladým kytarovým géniem, který je umí, a mohl by mě s ním dát dohromady.
Neváhal jsem a přijal nabídku na založení hudebního projektu, jehož cílem, na němž jsme se všichni shodli, bylo stát se slavnými a bohatými muzikanty.
Čeněk byl skutečný fenomén. Na kytaru hrál už od třinácti, uměl ne tři, ale hned šest akordů a zrovna třetím rokem úspěšně cvičil baré. Na řetízku kolem krku nosil trsátko a po kapsách jich měl ještě asi sto třicet podepsaných pro fanynky.
Tohle spojení musí fungovat, věděl jsem hned, a pustil se do tvorby. Z návalu čerstvé inspirace vznikla píseň „Našel jsem“. Chytlavý byl hned první verš „Našel jsem, óóuáá našel jsem“ a v refrénu jsem ze sebe už vydal všechno: „Co jsem hledal, našel jsem, hledal jsem a našel jsem, hledal jsem to nejdřív tam a pak jsem to našel sem“. Čenda byl nadšený, vzal si můj text i s nápěvem na noc, dal si dvojitého jointa a do rána na můj polotovar navěsil skoro všechny akordy, co uměl, dokonce jeden s baré.
V Rádiu Hej nešetřili chválou. Náš song je prý tak dobrý, že stačí, když jim dáme jenom sto tisíc a může jít rovnou na třetí místo v hitparádě. Já chtěl hnedka vyhrát, ale šéfredaktor Struna doporučil nepřepálit start. Také nám dal kontakt na ideového poradce MC Fingerhuta, který nám prý za deset tisíc poradí, kudy dál.
Mistr Fingerhut si na studium naší dosavadní tvorby dal dva týdny a pak vyslovil jasný závěr: chybí tomu holka. Jestli chceme ovládnout éter, musíme mít v písních nějaký výrazný ženský prvek. Doporučil nám svou známou, zpěvačku Evelínu, která jednou postoupila až do osmifinále soutěže Mníšek pod Brdy má talent a byla ochotna nám za dvacet tisíc na víkend dělat inspiraci.
Byli jsme s Čendou na vrcholu blaha. Zavřeli jsme se s Evelínou do stodoly a za tento jediný víkend vysypali celou desku. Titulní singl se jmenoval „Našel jsem tě“, byl na tři nejveselejší akordy a pojednával celý o Evelíně. Následovala série hitů „Pořád tě ještě mám“, „Trochu tě ztrácím“, „Myslím, že už jsem tě ztratil“, „Neodcházej“, „Odešla jsi“, „Vidím tě z dálky“, „Otáčíš se“, „Vracíš se“ a „Mám tě zpátky“. Bonusový song „Ty nebo ty“ napsala sama Evelína a byl o dívce, která si nedokáže vybrat mezi dvěma chlapci.
Titul alba nám vymyslel PR specialista hudebního vydavatelství Hit Record. Jeho průrazný, invenční nápad „Ztráty a nálezy“ nás stál směšných pět tisíc, podepsali jsme smlouvu a těšili se, jak z nás tito hudební šíbři udělají celebrity.
A povedlo se. Naše tříčlenná kapela Teen Spleen se stala objevem roku, hitem sezóny, skokanem hitparády, kasovním trhákem, černým koněm, sázkou na jistotu, rekordmanem spotify, youtube blockbusterem a postrachem okresních diskoték. Slávy máme, kolik si jen můžeme přát. Vždycky, když potřebujeme inspiraci na nový singl, tak se buď já, nebo Čenda rozejdeme s Evelínou a ten druhý s ní začne chodit. Všechna naše alba jsou o lásce. Dodávají nezadaným naději, že to přijde, a zamilovaným jistotu, že to přejde.
Bohatí ještě moc nejsme, protože rostoucí zisky z naší muziky spotřebují rostoucí náklady na její vysílání, ale to se určitě brzy zlomí. Už jsem ale dostal nominaci na Osobnost instagramu, nabídku účasti v porotě základního kola Okres Svitavy hledá Superstar a pozvánku k celodennímu rozhovoru pro televizi Óčko. Myslím, že jsem na dobré cestě. Snad se tenhle režim v dohledné době nezhroutí.
- 2 402 přečtení
- 2 082 přečtení
- 1 322 přečtení
- 1 046 přečtení