Královna, impérium a vlastenectví

Není třeba připomínat neuvěřitelnou délku vládnutí, překračující tři a půl generace populace. Nicméně a právě proto, že mluvíme o královně Alžbětě II. - celým jménem Elizabeth Alexandra Mary Windsor, si může téměř každý žijící člověk připomenout, ze svého úhlu pohledu. hodnocení nejen osoby panovnice, ale zejména její etapy existence anglosaského státu.

Pomineme-li prvotní pocity pláče a blahoslavení, naskýtá se mnohým (ne všem) příznak značných rozpaků u lidí republikánského a demokratického smýšlení. I v České republice je po zkušenosti s habsburskou monarchií řadě z nich nepochopitelná ani tzv. konstituční monarchie, v níž dědičný panovník či panovnice (abychom byli genderově korektní) zastává spíše reprezentativní a nikoli exekutivní funkce. Jaksi nechápou rozdílnost šlechtické krve a poddaných před právem a zákonem. Přičemž tento "rozdíl" krve nebyl exaktně potvrzen, dodávají uštěpačně.

Následuje skupina, velmi mnohočetná, považující panovníky-ce za jakési ztělesnění snu o ušlechtilém životě plném krásných šatů, šperků, bálů a večírků, střídané vyjížďkami na koních za obdivného pohledu všech ostatních. A ať se čtenář nemýlí - to není jen sen pubertálních děvčat nebo posluhovaček v penzionu. V Británii se lze přesvědčit, jaké davy různorodých občanů jásavě doprovázejí přesuny královské rodiny.

V jednom se však obdivovatelé i kritici královny Alžběty shodují, a to může být pro některé Čechy překvapivé. Například levicoví mladí Britové nešetří kritikou. Zejména jim vadí "parazitický" vztah k státu, který miliony dotuje i tak jednu z nebohatších žen planety (osobní majetek Alžběty II. se odhaduje na 10,5 miliardy korun). Ale na druhou stranu jim zas až tak nevadí onen "reprezentativní" prvek monarchie. Spolu s obdivovateli královny připouští, že se jedná o jakousi nostalgickou připomínku někdejšího britského impéria. A tedy pocit sounáležitosti k velmoci, hrdosti, a tento pocit se dá rovněž vyložit jako určitá forma vlastenectví.

A samozřejmě existuje i řada Britů, pro něž je královna přežitkem feudalismu a kolonialismu. Stačí se zeptat Irů, Skotů a Welšanů, nikoliv Angličanů. O národech, které ochutnaly koloniální a "civilizační" vymoženosti britských bičů, radši nemluvě. Alžběta byla ve vedení své monarchie právě v době, kdy se tyto více než dvě desítky národů vzpamatovaly a využily poválečné situace, kdy Amerika zlomila Británii její globální status supervelmoci, aby vyhlásily suverenitu. Konzervativní královna prostřednictvím jí jmenované vlády vedla i krvavé válečné odpovědi na tyto snahy (například v Keni).

V pozdějších zralých letech už nebyla tolik nakloněna odporu vůči dekolonizačním snahám a podporovala vlídnější tvář Commonwealthu. Nicméně i republikánská Austrálie, coby člen toho anglicky mluvícího uskupení, zvažuje vymazání britské vlajky ze svého praporu a o tom, co si myslí frankofoidní část Kanady, radši pomlčíme.

Samozřejmě se o popularitu britské královny starala mohutná pevnost mediálního PR. I pro bulvár jsou stanoveny určité limity týkající se soukromí královské rodiny - ovšem některý skandálním výronům nezabránila ani sama královna. Britská veřejnost celkem tolerantně přistupovala k některým výstřelkům (jako k filmovým záběrům, kterak jako malá holčička s rodinou hajluje, méně již brala tragickou nehodu princezny Diany pod dojmem konspirační teorie záměrně likvidace ze strany konzervativní královny).

Celkově si však Alžběta II. vysloužila jistou úctu.

Jak jsme uvedli výše, královna a britská monarchie představují pro většinu Britů podstatu jejich státnosti a od toho odvozeného vlastenectví. Ačkoliv to může být z pohledu zastánce republiky obtížné, do jisté míry to může být nápomocné k pochopení vlastenectví i dalších národů. Třeba jen kvůli příslušnosti k národu bývalých velmocí či impérií.