Jak se rodí styl v kreslených vtipech? Proč jeden kreslíř čmárá obrovské frňáky a druhý nechá obličej klidně bez nosu? Proč někdo kreslí oči jako výrazné ovály, zatímco jinému stačí udělat dvě malé tečky? Proč vypadá typická figurka jednoho tvůrce jako trpaslík s velkou hlavou a někdo jiný je třeba charakteristický vytáhlými postavami? Proč někdo kreslí linku tenkou a rozechvělou, zatímco jiný výtvarník pracuje s pevnou, tučnou čárou? Přemýšleli jste o tom někdy?
První jednoduchá odpověď by mohla znít třeba takhle: Každý tvůrce je ovlivněný něčím jiným. Četl jiné knížky, vídal v nich jiné ilustrace, obdivoval jiné kreslíře. A tak se mu to usadilo v hlavě a v ruce přesně tak, jak teď ty svoje postavičky spontánně hází na papír.
Ostatně je velmi typické – a neplatí to jen u karikaturistů – že je kreslíř na začátku kariéry tak zahleděný do svého vzoru, že tvoří jeho takřka identické kopie. Ať už vědomě či bezděčně. Až postupem času začne styl postupně měnit, než najde ten svůj typický, a stane se pak třeba za pár desítek let vzorem pro své následovníky. Jako nejznámější příklad takového postupu nám může sloužit Vladimír Renčín, jehož dávné ilustrace ke Steklačovým Pekelným třídám jakoby z oka vypadly Sempého kresbám k Malému Mikuláši. A dneska? Renčín je prostě Renčín.
Ale dá se nad tím bádat klidně dál, z jiných úhlů pohledu a mnohem hlouběji. Vtip kreslíře vyžívajícího se v lidových, hospodských motivech bude zcela přirozeně vypadat úplně jinak než dílo autora tvořícího intelektuální humor beze slov. Tím tvůrci divákům bezděčně usnadňují orientaci a často už svým výtvarným stylem dopředu prozradí, o čem to asi bude. Milovník hrubších, lascivních vtipů se ani nebude zdržovat s hledáním záměru v dokonale čisté Bartákově kompozici, zatímco vyznavač sofistikovanějších point se sotva bude obtěžovat čtením komentáře k vtipu, jemuž vévodí Ruda Pivrnec s vyvaleným břichem.
Asi znáte i oblíbenou teorii o fyzické podobnosti autora a jeho postavy. Ale v praxi takový úkaz najdete vzácně.
Brilantní odpovědi na všetečné otázky z úvodu tohoto článku se bezděčně dopustil kreslíř Václav Hradecký. Na jeho promyšlené zdůvodnění, proč kreslí právě tak, jak kreslí, jsem narazil nedávno ve starém čísle časopisu e-GAG z roku 2006:
"Kdysi na počátku jsem cíleně nechtěl kreslit figury, které vyvolávají nepříjemný pocit a antipatii. Připadalo mi, že tohle už dělá příliš mnoho kreslířů a že na základě sympatie se vede s divákem či čtenářem dialog, ne souboj. Druhý vědomý prvek jsou proporce a zaoblenost figur. Vysvětlení souvisí s prvním – je to přehnaná verze dětské postavy, o které jsem si myslel, že na jedné straně vyvolává určité nevědomé pochody (např. neútočení) a na druhé vyjadřuje, že v člověku je dítě přítomné, ještě když má plešatou hlavu a mroží knír. Za 25 let kreslení se mi nestalo, že by někdo sám od sebe tenhle záměr dešifroval."
- 2 402 přečtení
- 2 082 přečtení
- 1 322 přečtení
- 1 046 přečtení