Jak se kradou kreslené vtipy

I přesto, že tento text vyšel v roce 2008 v blogu známého českého kreslíře Vhrsti, je stále více než aktuální. Jeho článek o plagiátorství ve světě kreslených vtipů by si podle mě měl přečíst každý, kdo kreslené vtipy kreslí a vymýšlí.

Líbil se vám v poslední době nějaký kreslený vtip? Máte svůj oblíbený fór, který vás pobaví nebo zahřeje u srdíčka, kdykoliv si na něj vzpomete? Pozor, může být kradený! Nečekejte však ode mě žádné radikální prohlášení typu – karikaturisti jsou sebranka zlodějů a podvodníků. Celá věc s přebíráním cizích nápadů (a nejen jich) mezi tvůrci kresleného humoru je mnohem zapeklitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Ono totiž vymýšlet pořád zbrusu nové, geniální fóry není žádný med.

Vždyť témata – vnitropolitická i světodějná – se neustále opakují nebo se v nejrůznějších variantách vracejí. Také organizátoři mezinárodních soutěží výtvarného humoru, kterých se konají desítky, možná stovky ročně, nejsou ve vymýšlení témat vždycky právě nejoriginálnější. V posledních letech tak „letí“ zadání jako globální oteplování, boj proti suchu, hladu či chudobě, v souvislosti s vraždou ruské novinářky Anny Politkovské se objevila spousta témat týkající se svobody slova atd.

A tak nejde zdaleka jen o to, že se tvůrci občas rozpomenou na jakýsi starý nápad, který možná kdysi někde viděli, rozvinou jej, rozvedou či zasadí do jiného prostředí. Některá témata zkrátka svádí ke ztvárnění určitým způsobem, k interpretaci problému podobnou zkratkou, asociují autorům analogické situace. Tak se například před pár lety organizátorům pražské soutěže Fór pro For vypsané na téma stavění ze dřeva sešlo překvapivé množství parafrází na Noemovy archy, trojské koně či Diogenovy sudy. A těžko podezírat autory z nejrůznějších koutů světa, že od sebe obkreslovali.

Posílání obrázků do mezinárodních soutěží je vůbec věcí velice ošemetnou. Slušný autor se obvinění z plagiátorství pochopitelně bojí, a tak před odesláním hotových vtipů ještě dlouze dumá, listuje katalogy přehlídek výtvarného humoru a loví na internetu v urputné snaze najít někoho, kdo jeho vtip už někdy v minulosti zpracoval. Není přece možné, aby tak jednoduchý, geniální fór už někoho před ním někdy nenapadl…

Něco podobného jsem přece už někdy viděl

Když na to, že váš skvělý vtip není právě nejoriginálnější, přijdou už při posuzování obrázků zaslaných do soutěže, jste na tom ještě dobře. Zkrátka nevyhrajete. Jenže ani erudovaní teoretici i praktici v porotách nemůžou mít nikdy naprosto dokonalý přehled. V oboru, v němž po celém světě vzniknou tisíce nových vtipů denně, to prostě není možné. A tak jim tu a tam nějaký ten „plagiát“ proklouzne mezi vítězné práce. A můžete si být jisti, že se pak dříve či později najde šťoura, který se nad oceněným vtipem poškrábe na hlavě a řekne si: „Něco podobného jsem přece už někdy viděl.“ A co hůř – onen původní, originální vtip najde a zveřejní vedle toho vašeho, aby celý svět viděl, jaký jste zloděj a lump.

Často jde o pikantní případy, kdy ten původní, originální vtip dávno upadl v zapomnění nikým nepovšimnutý a neoceněný a „plagiátor“ sklízí se stejnou pointou o mnoho let později úspěchy na prestižních soutěžích. Odhalení autoři takových plagiátů se pak pochopitelně brání tím, že je na stejné téma prostě napadl stejný vtip. Těžko to budou před světem dokazovat, stejně jako jim těžko někdo dokáže, že tomu tak není.

Někdy jsou však případy plagiátorství zcela zjevné a neoddiskutovatelné. To když někteří „umělci“ vykradou nejen nápad, ale i celkovou kompozici, účesy či oblečení postaviček nebo jiný detail. Nedávno se například sesypali kritici na íránského autora Ali Khalajího, na kterého našli dokonce desítky takových důkazů. A pozor – Írán není v oblasti kresleného humoru žádný exotický trpaslík, nýbrž – na rozdíl od Česka – světovou karikaturistickou velmocí.

Plagiátorství v České republice

Jiná byla třeba situace v Československu v dobách nikdy nekončícího budování socialismu. Všeobecný morální úpadek měl pochopitelně svůj obraz i v zacházení s autorskými právy. Soudruh šéfredaktor nějakého časopisu tak třeba někde objevil kvalitní vtip kapitalistického kreslíře, který se mu docela líbil, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se ani nepokusil jej ve svém plátku publikovat. Místo toho zavolal svému známému soudruhu kreslíři a řekl třeba: „Hele, Bohouši, mám tady takový, nó, je to docela dobrý, ale nechtěl by ses na to podívat, potřeboval bych to nějak překreslit, aby to byla trochu, nó, sranda, víš, jak ty to umíš, že se tomu vždycky s mámou smějeme, hahaha, však ty už si s tím nějak poradíš.“ A Bohouš obkreslil fór zahraničního profesionála tak, že už nikdy nikomu nemohl připadat veselý. Šéfredaktor byl však spokojen a kresbičku nejen nadšeně publikoval, ale ještě si ji vystavil na nástěnce.

Aby nedošlo k nedorozumění, podobná praxe u nás nebyla rozhodně nijak zhoubně rozšířená. Určitě se to netýká třeba zadní strany tehdejšího Mladého světa i jiných časopisů, stejně jako skvělých autorů, na které si z té doby vzpomenete – Jiránka, Renčína, Slívy, Bartáka, Pálky, Vyčítala, Neprakty, Holého a mnoha dalších.

A jak to asi chodí v daleké Asii, v zemích, kde se běžně kopírují hudební či filmové disky, kde je zcela obvyklé, že se na teplákovou soupravu přišije nějaký ten pruh navíc, na boty se dolepí logo nějakého výrobce, kde zkrátka nechápou naše podivování se nad jejich „jiným“ vztahem k duševnímu vlastnictví? Jistě, nezdráhají-li se asijští výrobci kopírovat tvary karoserie automobilů či design náramkových hodinek, proč by tamní výtvarníci nemohli obkreslovat záhyby na šatech svých postaviček nebo vzory na tapetách z cizích vtipů?

„Vypůjčování“ nápadů ze strany některých tamních výtvarníků by možná bylo lze částečně omluvit skutečností, že kreslený humor nikdy v historii nepatřil do jejich národních kultur a povah. Je potom logické, že nemohou-li čerpat inspiraci z vlastních tradic (nebo aspoň z tak dlouhých a podnětných), musejí se ohlížet někde jinde, aby se naučili, jak se vlastně výtvarný humor dělá.

K vidění už však bylo něco z našeho západního pohledu naprosto neuvěřitelného. Čínský kolega Zhang Jia Xue se dopustil vlastního, pravděpodobně originálního vtipu, který nejspíš nikde neukradl. Z naprosto nepochopitelných důvodů však své dílo degradoval tím, že si na ně vypůjčil dvě postavičky z úplně jiného vtipu na úplně jiné téma a hlavně – od úplně jiného autora! Žádné překreslování, prostě je vystřihl a nalepil…

V naší západní civilizaci se však podobné věci netolerují. Naposledy se o tom přesvědčil americký karikaturista Jim Hope, který za plagiátorství přišel o své místo v deníku Culpeper Star-Exponent. Stalo se totiž to, že „jeho“ vtip z 22. července zveřejnil už den předtím na svém blogu karikaturista časopisu Washington Examiner Nate Beeler a ještě jej stačil publikovat na webu novinářského syndikátu Cagle Cartoons. Naprosto stejný obrázek, byť nakreslený svým stylem, Hope zkrátka nemohl u svého šéfredaktora ani před veřejností obhájit. „Zdá se, že múza v tomto případě udeřila dvakrát – v jiném čase a místě,“ plakal po vyhazovu v médiích.

Nezdá se to, ale práce kreslíře vtipů je docela složité povolání.

---